To The Top Of The World | aneb jak jsme zdolali Picos de Europa

Tak jsem doma z mojí dovči v Asturias na Wild House. Mám plno dojmů, jsem nadupaná zážitky a i když jsem samozřejmě odletět vůbec nechtěla, tak výhodu to přeci jen má – už je s vámi můžu sdílet! Zrovna tam totiž moc nefungovala Wifi, tak bylo nahrávání článků trochu obtížnější. Proto jsem si koupila data do telefonu, postla jsem minulé tři články a zbytek dávala na Instagram (@natali_kot). A abych byla upřímná, tak ani nebyl moc čas jezdit někam na Wifi do kavárny, protože jsme tam žili zkrátka „to the fullest“. Tak teď vám to vše postupně povím a ukážu ve videích. Dneska už je jedno na mém Youtube! Tenhle článek je třeba o výletu, kdy jsme se rozhodli si udělat menší procházku po Picos de Europa! A čím dál čtete, tím by to mělo být zajímavější!

Picos de Europa se nedají nikde přehlédnout a já na ně měla výhled i z pokoje! Nejlepší je (a to je proč jsem si Asturias zamilovala), že když surfujete, tak kolem sebe nemáte jen pláž, ale vidíte i na Picos, kde je třeba i sníh! To člověku zkrátka nedá, aby se tam na ně nepřijel kouknout a trochu je šel prozkoumat! Záleží na každém, co chce vidět, protože tam jsou úžasná jezera, divoké koně (jak říká Kuba ve vlogu) a různé cesty, které jsou suprově popsané, zvýrazněné a přímo tak přemlouvají, ať jdete zrovna na tu onou stezku. My si s Jančou, Ondrou a Klárkou tedy vybrali nakonec dvě! Ehm, na jeden den! Už ale jen ta cesta do vesničky, Caine, odkud vedla stezka byla dechberoucí! Mám milion fotek, tak jsem se snažila vybírat ty nej záběry (ať vás nezahlcuju)! Zkuste koukat na ty detaily!

První stezka byla jednoduchá a patří i mezi ty známější. Ruta del Cares vede teda podél řeky, a jak postupejete, tak se vám otvírají takové pohledy na Picos, že se nevyplatí spěchat a užívat si to. No, my jsme to šli trochu déle – ok, o trochu víc – znáte to, fotky musí být! 

Do rytmu chůze nám tedy zněly zvuky našich foťáků! Já miluju hory, celkově přírodu a tak jsem tam byla jako doma. Ideální místo – jako místňák bych sem chodila na relax co nejčastěji!  Docela nás ale překvapovalo, že nikde nebylo zábradlí. Žádné výšlapy to sice nejsou, ale přeci jen vedle sebe máte značnou propast a stačilo by zakopnout o nějaký ten kamínek a už válíte sudy dolů… Takže se při tom focení zastavte, koukejte pod nohy – jak kvůli kamenům, tak třeba nějakýho mini psíka, kterých tam bylo taky dost.Jinak, líbí se Ti tyhle moje sluneční brýle? Fakt suprově sedí, tak je můžu jedině doporučit. Je to typ Desperado z Nectaru! 

Bylo tam docela dost lidí, což se nám místy moc nelíbilo. Přeci jen jdete do přírody, abyste zrelaxovali a pročistili hlavu. Hlavně všichni chodili po druhé straně, než měli jít, jak se báli u toho srázu! Každopádně to není nic náročného, chodili tam lidi každého věku, s pejskama, bez nich. děti a  dokonce jsme potkali i jednu kozu lomeno kamzíka lomeno brzy-někoho-domácího-mazlíčka! Byla to taková místní horská star a všichni se s ní chtěli fotit. My si ji ale zabavili na trochu dýl, protože je to koza značně úplatná a nemohla se nabažit bagety od Janči, až jí málem prokousala batoh.

Jinak, k tomu, co jsem měla na sobě. Já nemám žádné věci na vysokohorské tůry ani doma ani bych je nijak nevyužila. Chodím jen na Ještěd a to mi stačí normální sportovnější věci. Vzala jsem si teda klasické černé kraťasy, volné vzdušné triko a pohodlné boty, což jsou pro mě Conversky. Není to ideální, ale nepodklouzly mi ani jednou a mám v nich zpevněné kotníky, protože vyvrknutí už nechci riskovat. Jo a mimochodem jsem si zamilovala tyhle polarizované oranžové pilotky od Nectaru, naprosto ideální barva na léto!

Po nějaké době nám ale ty pohledy u řeky stačili a chtěli jsme nějaký pořádnější výhled a jít tedy „někam nahoru“. Rozloučili jsme se k kozo-kamzíkem a našli jsme si další track. Ten, jak se říká, „made our day“!

U parkoviště byla cedule s tůrou přibližně na 3 hodinky, takový okruh přes sedlo až nějakým těm vrcholkům, podle toho, co jsme si přeložili a poznali z obrázku u mapy. Tohle už byla, tuším, střední obtížnost, což bylo znát hned na začátku nekončícím stoupáním, doslova! Cesta byla ale čím dál tím míň viditelná a my … si nakonec jsme si udělali trasu vlastní. 

Vidíte ten vrcholek hory nahoře na fotce (níže)? Tak tam pod něj jsme došli! Taková „menší“ odpolední vycházka, rozhodli jsme se totiž nějak kolem třetí hodiny! Nám se to ale tedy protáhlo, protože se nám podařilo krásně obejít značku o odboččce na naší trasu a pokračovali jsme dál a dál – výš a výš. Značka byla totiž před kamenem, který jsme nádherně obešli. Ale mělo to tak být, protože ta původní trasa vedla jen k nějakým jeskyním, což bylo v necelé půlce celé cesty, kterou jsme nakonec ušli! A že ta cesta místy potřebovala i všechny čtyři končetiny!

Narazili jsme dokonce na úchvatný vodopád! Tam jsme si trochu odpočinuli, nabrali síly a pokračovali dál. Ten výhled byl čím dál krásnější a my se nemohli dočkat, až dojdeme k našemu cíli (který už jsme vlastně dávno přešli) a z vesela jsme si krůček po krůčku stoupali.

Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších fotek – ty barvy prostě! Představte si, že je nedaleko oceán a už vám prostě nic nechybí!

Jak jsme stoupali, tak jsme dokonce došli k místu, kde byl ještě sníh! Koulovačku jsme ale nedali, protože nebylo jednoduché se k ní dostat. Sice jsme byli namotivovaní až-až, což stačilo, abychom zvládli samotný výšlap, který potřeboval víc než jeden dech (a ručník s sebou). Vtipný moment byl, když jsem najednou chytla signál. Ondra s Matějem nám totiž měli vařit večeři a potřebovali na nákup, tak si Ondra zkušeně vzal můj telefon a šel nahoru, kameny-nekameny na cestě. A domlouvali, co nakoupít k jídlu v Alimerce. Ideální místo :D.

Tady třeba vidíte naše mírná stoupáníčka a cestu vysekanou třeba jen takhle do skály. Bylo to ale udělané schůdnější než třeba některé skalní cesty v první stezce! Hlavně Ondra je horolezec, tak nám dával rady a Janča je na takové tůry také zvyklá. Klárka s náma nakonec nešla a za těch několik hodin, co na nás čekala, si prý dala asi čtyři kafe. Čím výš jsme byli, tím víc nás zajímalo, kdy bude tedy ten konečný bod, abychom se stihli vrátit zpátky dolů, což je častokrát náročnější než nahoru. Za tu celou dobu jsme potom nahoře potkali jednoho pána, který nám oznámil, že naše stezka je někde dole a tady míříme na jedny z nejvyšších vrcholků Picos (a u toho nespustil oči z mých Conversek, pff asi mi je záviděl, to se mu to chodí v profi botkách a ještě s holí 😀 ). Tak jsme vyšli ještě kousek a ten byl nejzásadnější…

Tadá, byl tam totiž rozpadlý starý domek a nejúchvatnější výhled z celého dne! Umíte si představit, jak jsme se cítili! No, ve videu, až bude, to uvidíte, ale jistě to uhádnete! Byla to výzva, kterou jsme ani nevěděli, že překonáváme a zkrátka jsme si šli za svým, že si ten den uděláme tůru a tahle nás uspokojila na plné čáře! Kolem šlo také pár důchodců s helmama a hůlkama, kteří nám potvrdili, že výš už to nemá cenu chodit. Došli jsme tedy finálně do nějakých 1600 m.n.m.! Takže jsme ušli krásný jeden kilometr do prudkého stoupání! …a ano, další fotky musely být! Je to jeden z těch silnějších zážitků poslední doby. Těch se mi ale na Wild House naskytlo hned několik, jak uvidíte v dalších článcích!

Jako odměnu za náš výkon jsme potkali tuhle cutie (to víte, chyběli mi ty moje tři šelmy, které mám doma), viděli úžasný západ Slunce, jako z nějakého obrazu impresionistů –  a hlavně – jsme z toho všeho měli úžasný pocit!