Asturias-výzva v horolezení, přehlídka svalů a Wild výprava do jeskyň u nejkouzelnější pláže

Takže jsme ráno vyrazili. A já, no, tak trochu zaspala,
ale z toho nadšení jsem byla připravená tak rychle, že jsem se sama divila. Celý den se pak
opravdu povedl na výbornou. Kluci nám dali několik rad, ohledně bezpečnosti a
tak – znáte to. Já jsem nikdy na pravých skalách nelezla, jen jako malá na
táborech někde v tělocvičnách a vždycky mě to bavilo, tak jsem byla zvědavá,
jak to po těch x letech a mimo tělocvičnu zvládnu. No, nevím, jak jsem při tom
vypadala, ale nahoru jsem dolezla, takže spokojenost. Na blondýnu by to snad
šlo! Ten den tam padaly docela výkony! Holky, do kterých byste to neřekli,
lezly bez jakéhokoliv zaváhání – stačilo si obout ty special botky, obléct
sedák a bylo.

První jsme lezli takovou lehčí cestu, ale ta druhá byla o něco
větší výzvou – tzv. Květák! To byl takový výrustek na skále, který jste mohli
zdolat, pokud jste měli rozsahy. Nebo takhle, dobrá taktika a síla je
samozřejmost, ale není to jen o lezení. Třeba já sílu v rukou postrádám (třeba páka opravdu není
moje silná parketa), tak mou jedinou šancí bylo využít nějaké ty rozsahy z
tancování a yogy. Je to propojení těla a duše, znáte to… Když vylezete nahoru, tak nejlepší na tom je ten výhled,
obzvlášť když jsme lezli takhle u přenádherné pláže! 

Jinak mám na sobě tílko a sluneční brýle od Trendsplant! Mají nejlepší takhle pohodové kousky, ten kryt na brýle je dokonalý a ještě k tomu je to značka ze Španělska! A ty sluneční brýle s oranžovými sklíčky, co mi ukradl Matěj jsou z Nectaru a ty modré, co si zase vzal Ondra jsou z Iam! 

Největší challenge byla ale cesta, kterou můžete vidět ve videu. Na tu jste museli vyskočit, udělat shyb, břicháčema
zvednout nohy a jedno koleno výš do té jamky, abyste mohli dosáhnout jednou
rukou, pár prstíčky, a tak lézt výš. Pohodička, že? No, Matěj si tam naskočil
jako nic, Ondra potom taky a my ostatní, teda já, jsem tam visela,
klepala se jako ratlík a nemohla se sama sobě přestat smát. Prý se ale snaha
cení. Tahle cesta nás už úplně v tom vedru “dovysílila”, že už byl čas vzít
gopro a hurá do vody do jeskyň! Takže tedy máte druhou část dne – pro mě jeden z nejvíc zážitků! Video z něj bude brzy! (PS: koukněte na téhle první fotce, prinscreenu z videa, na Hujera, jak dělá holubičku kvůli studené vodě, a to je to surfař 😀 !)

Ani jsem si to neuvědomila, ale asi jsem
vystřelila tak rychle, že jsme šli já, Matěj a Hujer nějak před ostatníma.
Normálně tam je prý voda docela klidná průzračná, ale zrovna tento den se oceán
nějak rozdivočel. Takže ostatní až úplně do té jeskyně nedošli, protože to
místama bylo dost nebezpečný. Ve videu jsou záběry z gopra, které teda dělal Matěj,
protože já bych to s tím nedávala. Nejdřív jsme prolezli těmi jeskyněmi, ale
potom přišel úsek útesů a poschovávanýma ježkama v jejich prasklinách. Byl to
docela adrenalin, ale já byla šťastná, jako malá na Ježíška. 

Víte, co jsem
minule psala o té vodě a jak miluju oceán? Já se jí zkrátka naučím porozumět!
Na podobných místech bych pak byla neustále. Teď bych si tam sama asi neriskla jít (ale vlastně i jo :D),
tak jsem byla ráda, že kluci byli se mnou. Oni oceán číst umí a docela mě
kryli. Hujer šel za mnou a Matěj mě držel, když se nás vlny snažily spláchnout z
toho útesu. Vtipné bylo, že i když mě držel, tak mi nohy ujížděly, ať jsem
stála pevně, jak jen to šlo. Tam asi vznikl set škrábanců číslo jedna. 

Potom už
stačilo přeplavat na druhou stranu k té cílové jeskyni. Vln chodilo čím dál tím
víc a vody bylo taky čím dál tím víc – byla to poslední šance se tam dostat a to já
si ujít nenechám! Ještě, že mi kluci vždy pomohli, abych vyšplhala zpátky na
útes, jak mě voda tahala zpátky dolů. Hlavně, ta jeskyně a celkově to vše za
ten zážitek stálo.

Hned jak jsme doplavali zpět na pláž, přes útesy už to
nešlo, jsme se potkali s ostatníma a na
uvítanou si dali fotku – ještě že tak, jinou skupinovou totiž nemám.
Ještě jsem se pak vyvalila na písku, jak krásně hřál. Idylka. 

Ještě jsem si nafotila pár fotek u pláže, když šli kluci znovu zkoušet tu těžkou cestu na skále a pak jsme si udělali krátký výlet na odpočinek do Ribadesella, což je takové menší městečko s městskou pláží, kam se jezdí na docela velký vlny.

Idylkou byl potom i společný oběd na terásce u Wild House a večerní pozorování vln. Sice jsme tam měli v plánu vlézt, ale nakonec nepřišly ty správné vlny. Nevadí, já nemám nic proti tomu prosedět večer se super lidma při sledování oceánu – naopak.