Surfing a já – aneb příběh od mých začátků až k Surfchampu

Tadá, je tu první ochutnávka fotek z mého tripu za vším, co se surfů týká – a to do Seignosse ve Francii! Tyhle fotky jsou hned z prvního dne, ale v tomto článku to nebude o něm, ale spíš o tom, o co šlo a co ta Natty pořád s těma surfama má. Takže pěkně od začátku té mojí cesty k surfování – ať jste v obraze, když se stále ptáte :). Tak nějak ke mně totiž vždy přišel, stejně, jako Surfchamp.

Do Seignosse jsem jela na Surfchamp. Je to mistrovství Česka a Slovenska v (pozór, wait for it…) surfingu. V takovém tom našem “klasickém” československém mišmaši se ještě teda objevilo několik Maďarů. Na Surfchampu se tak sejde valná většina lidí, kteří pochází z naší domoviny a podlehli surfování – dorazí většinou ze všech koutů světa, kde právě  vlny pronásledujou. Je to teda hlavně taková sešlost board komunity. Mistrovství je samozřejmě důležité, ale mně přišlo, že lidem nešlo jen o to – přijet, sjet vlny, vyhrát, odjet. Já jsem o akci slyšela poprvé minulý rok a potom na Snowjamu. Chtěla jsem jet, ale říkala jsem si, že je to blbý, jen tak jet na mistrovství, když jsem nekonečný začátečník. (To chci opravdu zdůraznit, opravdu jsem tam nejela závodit 😀.)

On Snowjamu (článek s vlogem ZDE ) hraje v tomhle mém viva la France dobrodružství velkou roli – díky němu jsem tam nakonec teda fakt jela. Lidi, co pořádají Snowjam mají totiž prsty zároveň i v Surfchampu – no a viděli můj vlog a pak mi přišel e-mail, jestli bych se nechtěla podívat na Surfchamp. No, kdo by řekl ne? Já tedy ne, hlavně po tom, co jsem zjistila, že se tam lidi normálně i učí surfovat, je tam kurz od Kevina Olsena a je to přesně taková sešlost pohodových lidí, o kterém jsem psala výš. No, tak jsem napsala Janče, že mám tip na trip a bylo to – jely jsme! Jen důkaz, že všechno se děje z nějakýho důvodu – původně jsem video ze Snowjamu dělat nechtěla, takže se to zatraceně vyplatilo!

A proč mě to pořád táhne k surfování? No, ono je to už delší dobu. Ještě předtím než jsem vůbec založila blog, šla do Fashion Tv nebo na VŠ. Vlastně to bylo léto po maturitě, kdy jsme jeli s taťkou a  bráchou na Tenerife. Tam si právě brácha půjčil jednou surfa – no a já to musela hned samozřejmě taky zkusit. Nešlo o to, že už od malička jsem taková opice, ale spíš o to, že se mi líbilo propojení všeho, co mám ráda. Oceán, prkno podobný snowboardu, pláže a žádný polehávání na ní. Moje první surfování bylo tedy fakt vtipný. Absolutně jsem o “zákonech” tohoto sportu nic netušila a trvalo to dvakrát asi půl hodiny – hned jsem se ale zamilovala a šla pak sama ještě jednou (na další chvilku). Všechno ale bylo špatně, surf byl moc krátký, leash jsem měla na špatný noze, vlny nebyly přátelský a spot, kam jsem šla, absolutně nevhodný pro začátečníka 😀 (jednu fotku mám třeba ZDE na Instagramu – jou, ten už jsem před třema léty měla).

Když jsem tam dopádlovala (dnes zpětně nechápu, jak jsem to mohla tenkrát dát 😀), tak se se mnou začal bavit nějaký chlapík z Anglie, že je to hustý, že jsem jediná holka na line-upu (tenkrát jsem strašně přikyvovala a v hlavě si říkala, co je sakra “line up” 😀 ) No a já mu natěšeně s hrdinským nasazením řekla, že je to poprvý. Tak mi hned nakázal se hned co nejdřív dostat zpátky na pláž. To bylo moje surfování. Takže jsem si k tomu jen přičuchla a řekla jsem si, že to ještě musím zkusit. Třeba hned, co jsme se z Tenerife vrátili jsme si pustili Chasing Mavericks! Umíte si pak představit moje nadšení, když nám o rok dýl vzaly s Luckou (z ACOS) vzaly na Work&Travel právě do Kalifornie a přímo do Surf City USA?! Já jsem byla zkrátka odhodlaná se to naučit.

Odhodlaná jsem tedy byla, ale netušila jsem, že mě Huntington Beach až tak ovlivní, změní a ukáže mi lifestyle a cestu v životě, do který jsem se bez debat, bez blinkrů, vjela. No nebudu tu o Kalifornii básnit zdlouhavě, však to snad ze všech vlogů a článků bylo znát (koukněte nahoru do záložek do “Travel the World” a hned se vám rozbalí další, k tomu mému/našemu životu v Americe). Zkrátka a jednoduše jsem se tam našla a hodně mi to tam prospělo v mnoha ohledech. Surf a celkově ta board atmosféra, lidi v ní atd mi to “chcisenaučitsurfovat” semínko zaryly hlouběji a už napořád. Ze začátku jsem se začala učit na longboardu, ok jezdit i na boogie boardu a párkrát vyběhla do vln s tou naší partičkou (Poprvý jsem sama sebe překvapila, ale pak to nešlo, oni to hrozně dávali a já jen pádlovala, s těma mýma rukama tanečnice allá tyčky, na který jsem udělala opravdu minimum kliků, ehm možná dva?:D PS: teď asi pět? – progress! … just kidding 😀). No a domluvila jsem si s jedním strašně cool “týpkem” rádoby lekce surfingu. No, ale jelikož jsem šikovná Kotková, tak jsem si noc před první lekcí, když jsme měli sushi night, právě na longboardu vyvrkla kotník, který natekl jako kdybych nohu strčila mezi milion sršní a potom se ještě prošla kopřivama – během chvilinku. Takže jsem řekla pápá surfování a zbytek Kalifornie jsem s “Tha Boot” pozorovala ostatní z pláže a nebo šla s nimi do vody na longlonglong longboardu, na kterém jsem tedy jen seděla. No nevadí, i tak jsem si to užila a díky tý “botě” jsem si zažila dost vtipných příběhů a měla velice originální outfit posty 😀 – jako tento ze San Diega třeba. Ve všem hledej to pozitivní. Opět ale nemůžu říct, že jsem se začala učit surfovat a tak to ve mě hlodalo ještě víc!

Neměla jsem vlastně ani plán, jak se to naučit a ani jsem moc nemusela, našlo si mě to samo. To už jsem od Kalifornia blog tedy měla a vy si to můžete pamatovat. Jela jsem na Lanzarote! Články jsou ZDE. Připomínám, že šlo o focení věcí od, teď už mých oblíbených, sloníků – Trendsplant. K tomu se tam rovnou ten, opět – teď už můj kamarád, David jel podívat na místo, kde bude nový house pro Dreamsea surfcamp. Byl tam i Leo, surf instruktor, který si mě a Lukáše Dvořáka myslím, že dvakrát/třikrát vzal do parády a na pláž. To bylo poprvé, co mi někdo řekl, jak se oceán chová a další základy. Víc než surfovali jsme ale cestovali, fotili a byla jsem tam kvůli zkouškovýmu (byl prosinec) jen na pár dní, ani ne týden, myslím. Takže to byl takový první  mini pokrok. Postavila jsem se a pár sekund nevzhledně vypadající na prkně balancovala. Zase jsem k tomu teda přičuchla, zase mě to naburcovalo, že už příště to snad bude na dýl. Ono surfování trvá dlouho, než se to člověk naučí, je to pro nás takový sport, jenž nám nebyl souzen – tím, že nemáme oceán. Souzní se v něm hned několik schopností, které člověk musí mít. Vše vám na surf campech hned první dny řeknou, poradí apod. Já jsem si to ale samozřejmě musela vzít oklikou a být nic netušící samouk. Díky tomu si ale celého surfování, lifestyle a hodnot kolem něj vážím víc než dost a jen tak s tím nepřestanu. Kdybych tenkrát na Tenerife měla týdenní kurz, tak bych letos byla jinde a neplácala se furt v pěně, ale co – baví mě to i tak! 

Takový hlavní zlom přišel v létě po Erasmu. Původně jsem chtěla někam do Španělska (právě kvůli surfům), ale u nás na škole to v nabídce nebylo a Anglie byla kvůli angličtině a školství přeci jen lepší – a že byl pro mě Erasmus životním zážitkem je snad známo! No, ale po něm jsem měla jet zase na Dreamsea. Tentokrát s dvěma “fakt” – fakt na camp, abych se fakt začala učit! To ale nakonec nevyšlo a asi to tak mělo být, protože díky tomu jsem jela do Asturias na Wildhouse! Odtud plno článků a vlogů – ZDE. Poznala jsem tam totiž zajímavý lidi, poodhalila, co to ten surf life s českém podání ve Španělsku znamená atd. Hlavně jsem se poznala s Jančou, se kterou jsem byla právě na Surfchampu a “pečeme” spolu od té doby docela dost, máme vlastně hodně podobný sny a i společný plány. Lekce surfování jsem tam tedy měla dvě.

První byla, když jsem přišla do rozjetýho campu, takže to byly rychlorady na úvod a pak jsem ve vodě zkoušela s vlnama skamarádit. Druhá byla ve větších vlnách s Matějem Novákem, ale ty na mě byly ještě velký, to jsem se třeba postavila – ale pozoor na druhou nohu dopředu 😀 ! Bylo to takový divoký ten den. Po celý týden jsem chodila víckrát, ale s těmi lidmi, co to už umí a tak jsem pozorovala, jak to dělají oni, jak chodí vlny a dělala pod vodou parakotouly. Když jsem tak na prkně na line-upu mezi ostatními seděla jako surikata na hlídce, tak jsem se tím vlastně učila. I když jsem moc progress neměla a moc ani nejezdila, tak jsem si ozkoušela různý podmínky a věděla, že se mám zatraceně co učit. Pořád jsem se na něco ostatních ptala a vždy, když ten den nebyly vhodný vlny, jsem tam stejně chtěla skočit, třeba jen pádlovat – ať prostě aspoň něco pro ten pokrok dělám. Počítá se vše.

Díky Asturias jsem tak nějak zjistila “what it takes”, že to opravdu není jen tak a na čem všem musím zamakat. Myslím tím cvíčením. Tenhle rok jsem se tak zaměřila víc na ruce, na core, nějakou tu mrštnost v těle a po Anglii pokračovala dál s jógou. Nebylo to ale tak, že bych denně zvedala tunu činek, bylo to v klídku, rozumně a postupně. Začala sledovat různý videa o surfování, dokumenty, social media. Koupila si svůj vlastní první longboard, skateboard a v zimě jsem jezdila víc na snowboardu, protože dva roky předtím jsem nemohla skoro vůbec. Pak tedy přišla Miss, tak jsem to musela trochu víc omezit a zpátky jsem se k tomu dostala až vlastně týden před Surfchampem. V době Miss jsem na jógu snad mockrát ani nezašla a když jsem něco cvičila, tak ne takhle speciálně cíleně a jen chvilku.

Trošku mě mrzelo, že jsem to půlroční odhodlání zazdila, ale tím, že jsem alespoň něco trochu i tak potom dělala, jsem pro to moje surf hobby vlastně udělala nejvíc, za celou tu dobu. Myslíte, že to bylo na Surfchampu potom znát? No, hned první den jsem si leashí a finama trošku nařízla hřbet ruky 😀 – ale ještě před posty ze samotných dobrodružství z Francie vám prozradím, že to znát bylo, nevím, jestli navenek, ale v mém pocitu určitě a když jsem vlastně věděla, co v té vodě mám dělat a dělám. Hodně mi pomohlo i to, že se nám při lekcích Kevin Olsen s dalšími lektory opravdu dost věnovali (a taky to, že mi řekli, že je vidět, že jsem to někdy zkoušela – oh yes!).

Tak, to by byl tedy ten příběh o mě a surfování. Snad to třeba někoho z vás trochu povzbudí k tomu, abyste se nepřestávali učit jezdit a nebo začali. Chce to hodně trpělivosti, snahy a tak nějak i pokory. To se mi právě na surfování líbí. Baví mě lidi kolem něj, lifestyle a celá komunita. Baví mě ta propojenost s přírodou, kdy je ta pokora právě nutná, protože oproti přírodě jsme nic a oceán, počasí si bude dělat, co chce. Je důležitý se naučit “číst” oceán, vlny, proudy, přílivy, odlivy, předpovědi a dalších milion věcí. Vždycky musí člověk znát svoje hranice možností a nejít do vln, který jsou na jeho schopnosti. Pokud teda nejste až moc adrenalinový typ :D. Já mám sice radost z každého pokroku nebo “lekci” od oceánu, kdy mě to pěkně spláchne a propláchne, ale nepádluju dozadu, když vím, že jsem prostě ještě na levelu učit se u pěny. Třeba i mezi dětma :D. Pořád vím jen základy, ale něco už snad jo – chce to však odcestovat na dýl a dám tomu zač je toho loket! To odhodlání mi od Kalifornie zůstalo a pro mě byl Surfchamp největší školou a pokrokem. PS: Já neplánuju být nějaká velká surfařka, dávat barrels a bůhvícoještě – chci prostě vzít prkno, jít do vln a ty si sjíždět v pohodě. Ok, ráda bych toho uměla víc, ale to bych musela být ultra nadaná, což se zatím moc neprojevilo :D. Ale pokud by byl někdo, kdo mě odtáhne na nějakou dobu k oceánu, ujme se mě, tak se dřiny nebojim :D.

Takže, v podstatě jsem zamilovaná tři roky. V normální “vztahu” je to krizový rok, ale pro mě je letošek teprve rokem, kdy se začínám pořádně učit a doufám, že už brzy zase někam pojedu. Plány jsou, ty se mi právě dnes trochu zkomplikovaly, ale nějak to pořeším a musí to dopadnout. Já už ten velký surf prostě tahat nechci 😀 (to je taky motivace, čím líp umíte surfovat, tím máte menší surf a já měla teď něco kolem 7/8′). Jo a samozřejmě, že mě na surfu baví i to, že je hlavně v teplých oblastech (i když Norsko jede taky) a ve vodě se prostě cítím, jako doma :). Hlavně jsem deformovaná, že kamkoliv jedu si říkám, no a co tam budu dělat? Jsou tam spoty? Ve mě to probudilo dobrodružnější Natt a vrátilo zpátky k tomu, co jsem měla ráda už jako malá, předtím, než jsem začala tancovat. Je to prostě boží, takže, pokud surfování neberete jen jako trend, že je to cool, tak vám držím pěsti a určitě uděláte rychlejší pokrok než-li já – surfům zdar!

Tohle je fotka s Davidem Bučkem, který fotil tyto všechny fotky ve článku – určitě jukněte na jeho tvorbu TADY. Nafotili jsme ještě další, takže čekejte summer, beach, surf vibe 🙂 A vlastně prý on poslal ten vlog ze Snowjamu Martinovi Černíkovi (snowboard legenda, která za oběma projekty stojí), který mi pak psal. Ještě jednou díky Daví. (naší společnou fotku vyfotil Matuš Rendek (www.matrendek.com) )