Not the end at all !

Po návratu z Londýna jsem si včera doma na hodinku oddechla, sebrala poslední síly a šla s Julií na další rozlučkovou akci. Z naší mezinárodní rodinky se stává čím dál menší skupinka, jak se všichni postupně vrací domů. Z toho důvodu máme tyhle parties, kde se sejdeme a trávíme čas společně – jak jen to jde. Včera jsem si s nimi i zavzpomínala na naše první společný zážitky a celkově takový ty naše vtipný chvilky.  Bylo to dojemné a hrozně hezké zároveň! Bylo toho totiž hrozně moc, protože jsme se stýkali docela často a dost se sblížili. To dokonce právě i s těmi „internationals“, kteří jsou tu už od září a přijali nás mezi sebe s otevřenou náručí. No, a teď si řekneme pá-pá. To bude hrozný nezvyk. Já jsem se na začátku Erasmu rozhodla si tu zažít opravdový studentský život, který v Praze moc nemám a trávit s kamarády většinu času. Hlavně se snažím odpovídat „ano“, na otázky typu, jestli s někým-někam-někdy půjdu. Většinou to byly last-minute rozhodnutí! Díky tomu to bylo, a stále je, jedinečné období s jedinečnými lidmi. Všichni si uvědomujeme, že nám to pomalu končí a možná se s největší pravděpodobností ani už neuvidíme. Ono se sem tam prohodí, jak se po Evropě sejdeme, ale od toho většinou sejde a hlavně mezi moje nejbližší patří i Australánci, a tam se zkrátka za nimi podívat lusknutím prstu nemůžu. Ale věřím, že nám to s holkama, co jsme tu od ledna, vyjde a sejdeme se!

Čeká nás třeba i poslední international café! Takže to na mě všechno tak působí, že jsem si vzpomínala, jak jsem si tu dělala poznávací pochůzky, skákala do nebes, když jsem zjistila, že je tu River Island a nebo mě třeba na kole neporazilo auto (jupí). Dodnes se sama sobě směju, jak jsem ještě v únoru nastupovala do taxiku na místo řídiče, který se mě potom ptal, jestli si slečna žádá řídit. Nebo tomu, jak se ještě teď rozhlížím, jako surikata, do všech stran, když přecházím. I když je na silnici většinou napsané „look left“ nebo „look right“. Dodnes se ale ze všeho nejvíc nedokážu nabažit celkově toho okolí tady, protože je stále co objevovat! Nejvíc takhle rádi s Julií zkoušíme i restaurace samozřejmě!

Po ukončení školy jsme tak začaly spolu objevovat ještě víc a mimo školní ples, jazz festival a třeba oslav narozenin chodíme právě do restaurací nebo jen tak do školní refectory a děláme si v parku v campusu menší pikniky (a já samozřejmě ještě do fitka, aby se neřeklo). Hlavně se neusále něčemu smějeme… Je mi zkrátka krásně a i když se teď často s někým loučím, tak to pro mě ještě nekončí, mám tu ještě necelý měsíc a tím pádem ještě plno možností si to tu užít a přivítat nová dobrozružství  :-).