Surfboard shaper a na skok do Gijónu a Bilbaa

Vyráželi jsme tedy v podvečer a první zastávka byla v HR Surfboards. Ani jsem nevěděla, že se tam budem stavovat, ale byla jsem hrozně ráda, protože to k tomu celkovému surf „background“ prostě patří a člověk by měl vědět, jak takový proces u surfboard shapera probíhá. Surfování se neodehrává jen v oceánu, ale i mimo něj. Ta jízda je taková třešínka za tím vším. A správný surf je základem, takže kvalifikovaný shaper nutností! Matěj jel právě sem, protože si ve vlnách zlomil surf, tak si šel opravit jiné (to bylo v tomto článku). Nakonec mu to udělal na počkání a já se mezitím mohla kolem dokola porozhlédnout. Měla jsem takovou exkurzi, protože mi to obohatili o pár základních informací. Ty můžete slyšet ve videu. Každopádně bych chtěla zdůraznit to, že to je fakt „piplačka“. Není to žádná továrna, kde by z několika strojů na pásu vyjelo hotové prkno. Ne-e. Hiucif je master v oboru, už od roku 1974, a jak můžete vidět, dává do toho duši a je to jeho život. Já bych to přirovnala k takovému haute-couture surf komunity. Každé prkno je jedinečný kousek, takový pomyslný kámoš, protože s ním zažijete hodně. Metaforicky řečeno, s vámi bude při mnohých pádech, ale pořád budete na stejné vlně. Kamarád k pohledání! Sice ta dílna vypadala jako před demolicí, ale tím to mělo svoje kouzlo. Hlavně je to nejlepší shaper v okolí a jezdí za ním všichni profíci. To je potom čest mít takový surf. Pokud teda na tom se surfováním nejste jako já, kdy si na duck dive na podobným prkně ještě počkám:). 

Potom jsme tedy jeli do Gijónu, kde bylo pár hodin času, tak jsem se koukla po okolí. Zrovna tam byl nějaký festival, takže bylo krásně živo, všude se prolínala hudba, lidi se bavili a zkrátka bylo veselo. Na zhodnocení města by to asi chtělo víc času, ale už takhle mě zaujalo. Asturias mi asi tak nějak „sedlo“ a přirostlo k srdci. V Gijonu se mi moc líbila typická architektura. Já jsem totiž takový ten člověk, co pořád naráží do lamp, protože chodím s hlavou zakloněnou a koukám nahoru na budovy. Krásný bylo, jak se město stmíváním měnilo. Kolem skateparku jsem historickou částí vyšla na takovou vyhlídku, což je jedno z míst, kam by se člověk při návštěvě Gijónu měl zajít podívat. Je tam totiž socha Elogio del Horizonte „Chvála horizontu“ (ano musela jsem si to vygooglit 😀 ) a vidět je jak na přístav, tak na nekončící oceán. Když si pod tu sochu stoupnete, tak byste měli slyšet „sound of the ocean“. Mně se nepoštěstilo, tak alespoň ho slyším zase v mušlích. Mělo to i takový dramatický nádech, protože nebylo zrovna azuro a na cestě byla parádní bouřka. Také tam jsou takové zříceniny, asi kasáren (neměli to popsané v angličtině), ale podle obrázků jsem to tak usoudila. 

 Potom už jsem jen prošla centrem, různými uličkami, koukala na malé obchůdky a poslouchala tu pouliční hudbu. Tentokrát se vyplatilo koukat i na zem, protože mají super kanály – schválně, kdo ví, co to znamená? O půlnoci mi potom jel autobus, tak jsem si našla kavárnu hned naproti nádraží a nic mi snad nemohlo udělat větší radost než to, že tam měli funkční, rychlou a nebloklou WiFi. Tak jsem po těch dnech na pomalých datech měla na čas vystaráno a čekání mi uteklo rychlostí blesku. Kavárna se jmenuje kdyžtak přesně Cafeteria Arosa.

Cesta autobusem do Bilbaa trvala něco přes pět hodin a já usla, jak to miminko. Udělala jsem pár věcí na blog, ale ten déšť a ta jízda samotná mě tak krásně uhoupala, že jsem si dala kapucu, šátek přes obličej (abych nenastydla z tý klimatizace, protože to je u mě hned) a hlava mi padla na rameno. Jak jsem se vzbudila, hned vyskočila z autobusu, tak jsem si normálně málem zapomněla, v té rozespalosti, kufr v zavazadlovém prostoru! Už jsem totiž přemýšlela, co budu v těch pět ráno v Bilbau dělat, když je vše zavřené. No, pěkně ve mě hrklo. Probuzená jsem tedy byla rychle! Jinak pršelo a já si užívala to, že nemusím nikam spěchat. Letěla jsem až před obědem a autobusy na letiště jezdí z Termibusu od 6.15 každých 30 minut. Času bylo „habaděj“, tak jsem se šla projít. Ideální ranní procházka za deště, s kufrem, crossbody a velkou taškou (vážící, odhaduju, tak tunu/dvě). Ale náhodou mě to docela bavilo. Chodit si ama po městě. Byla jsem takový VIP turista – město jen pro sebe. Spolu s pár bezdomovci tedy. V Bilbau jsem si udělala kolečko kolem Maritimo Muzea, Palacio Euskalduna Jauregialacio, což je úžasná stavba sloužící pro různé druhy perfoming arts, koncerty a tak. Měli moc pěkný letáčky. Potom jsem šla parkem k muzeu umění a hned zase zpátky uličkama, kde bylo plno (zavřených) obchodů, známých i neznámých. Byla to čtvrť Indautxu a já si pořád říkala, že by tam mohla být otevřená nějaká ta kavárnička, ale nakonec mě zachránila ta na Termibusu. Odtud jsem si řekla, že už bych mohla jet na to letiště. Tip – hledejte zelený autobus! 

Letiště je menší, ale postačí. Prošla jsem si duty free, ozkoušela milion voňavek (mimochodem, od té doby prahnu po Olympéa parfému!) a koupila domů pár zbytečností pro radost. No nekupte rodince čokoládu s názvem „happiness from Bilbao“! To by byl hřích!   Tady jen na ukázku printscreen z Moves, jak jsem si Bilbao pěkně prošla. Tato aplikace mi hodně pomáhá, když si píšu deníček, protože přesně vím, kde a kdy jsem byla. I když se to často mýlí. Třeba podle Moves často jezdím na kole, i když normálně chodím a nebo jsem jednou hrála dokonce i rugby. Dobrá tedy.  

Z Bilbaa to nebyl tedy přímý let, tak jsem si ještě udělala zastávku v Mnichově. Tam jsem okusila Paellu, jakožto ještě v Asturias rozpoložení, ale bylo znát, že jsem v Německu. Battle paella Asturias vs Německo – 1:0. Co ale stojí za ukázku jsou ty výhledy z okna v letadle, jedny z nejhezčích, co jsem kdy zažila! To jsem přestala cokoliv dělat, nasadila si dioptrické brýle, sluchátka a jen koukala. Idylkový závěr za idylkovým Asturias adventure.